Odchod z prestižní scény, který se nerodí přes noc
Říct „končím“ na jevišti, které si mnoho herců vysní, není krok na týden přemýšlení. Veronika Khek Kubařová po letech opustila Dejvické divadlo a otevřeně přiznává, že rozhodnutí provázely dlouhé pochyby i výčitky. Vysvětluje to jednoduše: už se tam necítila dobře, měla pocit, že v tom prostředí nemůže volně dýchat. Nejde o lehkomyslné gesto, spíš o snahu neztratit radost z práce, která je krásná i nemilosrdná zároveň.
Za stabilní angažmá v takovém souboru platíte disciplínou a tempem. Ráno zkoušíte, večer hrajete, mezi tím se učíte texty a hlídáte si záskoky. Do toho natáčení, hostování, rodina, logistika. Venku se mluví o potlesku a vyprodaných sálech, uvnitř je to každodenní režim, který spolyká téměř všechnu energii. Kdo to nezažil, těžko si představí, jak náročné je držet dlouhodobě laťku, a přitom si nevyčerpat hlavu ani tělo.
Herečka mluví o „vnitřní signalizaci“, kterou nešlo dál ignorovat. Když se práce stane především zápasem o kyslík, změna je paradoxně nejzodpovědnější volba. I proto se netváří, že jde o rozchod ve zlém. Spíš o logické přeskládání života: když se role i ambice posunou, musí se posunout i okolí, ve kterém vznikají.
Ve 35 letech má za sebou široký záběr – pohádky, romantické komedie, civilní divadlo i populární televizní projekty. Z kdysi „princeznovských“ rolí se postupně vyvazuje. Sama říká, že ji dnes víc přitahují ženy s názorem, s jizvami a zkušeností. Postavy, které je třeba kousek po kousku objevovat, ne jen zdobit.
Její nedávné projekty ten posun dobře dokládají. V komedii Brácha, která měla premiéru v květnu 2023, stojí na jevišti po boku Igora Orozoviče a Marka Němce. Dynamika tří výrazných herců, rychlé dialogy, střídání komiky a drsnějších tónů – to je typ práce, kde se dá dýchat jinak a svobodněji. Do toho poslední roky natočila několik filmů a má za sebou další komedii Přání k narozeninám. Je zřejmé, že chce pracovat v rytmu, který ladí s tím, kdo je a kam míří.
Když mluví o strachu, nezastírá ho. Spíš popisuje metodu: ten strach je nutné projít, ne obcházet. Když otevřete dveře, za kterými se bojíte, často zjistíte, že to byl jen šum. Tahle věta zní prostě, ale v herecké profesi – závislé na kastinzích, pověsti a dobré kondici – má váhu.
Současně si drží jasné hranice. Na sociálních sítích ji sledují tisíce lidí a občas přijde i zvláštní setkání s „příliš horlivým“ fanouškem. Nehraje si na křehkou bytost bez obrany. Pokud je to nutné, umí se ozvat za sebe i za blízké. Často přitom opakuje, že život má svůj plán – a že občas stačí nebýt mu v cestě.
Proč se odcházejí z kamen? A co bude dál
Dejvické divadlo je pojem. Stabilní soubor, špičkoví režiséři, promyšlený repertoár, náročné publikum. Právě proto je uvnitř tlak vyšší než jinde. Lokty tu sice nevládnou, ale standard je neúprosný: nové premiéry, reprízy, projekty mimo, hostování na festivalech. V takovém kontextu dává smysl, že herečka po letech přepne režim – ne proto, aby si „ulevila“, ale aby měla prostor růst jinde a jinak.
V posledních letech navíc víc herců volí volnou nohu. Ne proto, že by souborům nevěřili, ale aby mohli reagovat na nabídky pružněji. Jeden rok seriál, další film, mezi tím dvě inscenace u různých souborů. Pandemie ten trend akcelerovala: když se divadla zavřela, mnozí se naučili přenastavit kalendář a výdělky rozkročit. Ten zvyk zůstal, stejně jako opatrnost vůči dlouhým závazkům.
Odchod z angažmá přitom neznamená, že se dveře zavírají natrvalo. Hostování, návraty, jednorázové projekty – české divadlo je v tomhle flexibilní. I proto je rozumné čekat, že se s ní na jevišti potkáme dál, jen v jiném rytmu a na jiných adresách. Zájem o složitější ženské role je patrný a režiséři takové energii rádi uvolní místo.
Co to znamená pro diváky? Především pestřejší výběr. Herci, kteří si program staví sami, častěji střídají žánry a platformy. Jednou civilní drama na malém jevišti, jindy odlehčený film, pak třeba komorní série pro televizi. Kdo má rád její klidný humor a přesnost v detailu, bude mít z čeho vybírat.
Stojí za připomenutí i momenty mimo jeviště. Kdo si pamatuje StarDance 2019, ví, že zvládne tvrdou přípravu a adrenalin přímých přenosů – tehdy s tanečníkem Dominikem Vodičkou došla až na vrchol. Tohle není jen televizní zajímavost. Ukazuje to, že když má před sebou jasný cíl, umí přepnout na výkon, ale i si hlídat oživení a radost. Stejnou logiku má i aktuální krok: ubrat tam, kde už radost chybí, a přidat tam, kde vzniká.
Dejvické divadlo zůstává silným symbolem české scény a její odchod na tom nic nemění. Spíš upozorňuje na něco širšího: úspěch není jen značka na vizitce, ale shoda mezi místem, časem a člověkem. Když se tahle shoda rozpojí, je fér hledat ji jinde. A mluvit o tom nahlas, bez teatrálních gest, je pro mnoho mladších kolegů i studentů herectví možná ta nejcennější zpráva: péče o vlastní kondici, hlavu a smysl práce není slabost, ale podmínka dlouhé kariéry.
Jaké role ji teď lákají? Postavy, které nesou zkušenost. Ženy s rozhodnutím, ne s korunou a střevíčkem. Civilní humor místo okázalosti, pravda místo nánosu. To je v českých podmínkách dobrá zpráva i pro dramaturgy: publikum na takové hrdinky čeká, jen jim dát prostor.
Co tedy víme jistě? Že jeden velký rámec skončil a začal nový. Že herečka nechce spoléhat na setrvačnost. A že si chrání hranice i v době, kdy je těžké udržet soukromí mimo vitrínu. Když tohle všechno poskládáte, dává její krok smysl – profesně, lidsky i s ohledem na to, jak se české divadlo dnes hýbe.
- Stálé angažmá v Dejvickém divadle vyměnila za svobodnější režim.
- V divadle Brácha (premiéra 05/2023) hraje s Igorem Orozovičem a Markem Němcem.
- V posledních letech natočila několik filmů, mezi nimi komedii Přání k narozeninám.
- Dlouhodobě míří k rolím silných, zkušených žen a hlídá si své soukromí.
Možná to celé začalo nenápadným pocitem, že „už to není ono“. Takové signály se v rušném provozu snadno přehluší. Když je ale vezmete vážně, může z nich být změna, která člověka vrátí k důvodu, proč to všechno dělá. Tady to vypadá přesně tak.
