Julia Robertsová v roli profesorky Almy je skutečně zářivá — tak zářivá, že by mohla osvítit i nejtemnější scény Obvinění. Ale když světlo zhasne, zbývá jen prázdná místnost, plná hovorů, které nikam nevedou. Film režiséra Luca Guadagnina, který měl premiéru na Venetském filmovém festivalu v roce 2025, se snaží být hlubokým, ale místo toho se ztrácí v sobě samém. Je to film o mocenských hrách na univerzitě, která vypadá jako Yale, ale natáčel se v Británii. A přestože má všechny předpoklady pro velký sociální thriller, výsledek je zvláštní: nepříjemný, chladný a zmatený.
Julia Robertsová jako oběť i pachatelka
Robertsová hrála mnoho silných postav, ale Alma je jiná. Nejde o klasickou hrdinku, ani o klasickou oběť. Je to žena, která vypadá jako ochránkyně spravedlnosti, ale má ve svém životě kostlivce — a ty nejsou jen ve skříni. Je lesbianou, ve vztahu s transgender osobou, mentorkou studentky, která ji zradí — nebo ji zachrání? Kritik Alice Aronová z ČRo Vltava řekla, že její výkon je „mezi její nejsilnější“ a že „tam jsou vlastně hluchá místa, to je ale kvůli scénáři“. A právě to je jádro problému. Robertsová předává každý pohled, každý pohyb, každou pauzu — ale scénář jí neumožňuje, aby něco vysvětlila. Její emoce jsou autentické, ale její motivace ne.Generační válka, která nikdo nevyhrál
Film se snaží být o #MeToo, ale podle Total Film je to spíš „o generačním střetu privilegovaných“. Studentka Maggie, hrána Ayo Edebiri, obviňuje profesora Hanka (Andrew Garfield) ze znásilnění. Ale není jasné, jestli je to pravda, nebo strategie. A ani to film neřeší. Místo toho se zaměřuje na to, jak všichni — oběť, pachatel, mentor, přítelkyně — cítí, že jsou oběťmi. „Všichni privilegovaní se cítí jako oběti,“ napsal iROZHLAS. A to je přesně to, co film neumí překonat. Nikdo není čistý. Nikdo není špatný. A proto je to všechno bezvýznamné.Nejasné scény, dlouhé hovory
Režie Luca Guadagnina je známá tím, že se každý film snaží vymyslet jinak. Tady to však přehnal. „Přehnal snahu o jinakost za každou cenu,“ kritizuje ČRo Vltava. Dva hodiny filmu jsou plné dialogů, které nevedou k žádnému závěru. Kierkegaard je citován, ale jeho slova zůstávají jen dekorací. Není to filozofie — je to snobismus. „Přehlídka pseudo-intelektuálního snobství,“ označil film CervenýKoberec. A výsledek? „Pocit zmatku a nelogičností,“ jak popisuje rozhlas.cz. Zkoušíte sledovat, co se děje — ale vždycky se vám to utíká mezi prsty.Proč to vůbec funguje?
Tady je záhada: i když film nevypráví nic jasného, jedna věc ho zachraňuje — Julia Robertsová. Její pohledy, ticho, náhlé výbuchy, předčasný smích — všechno to je pravdivé. Je to jako kdybychom sledovali ženu, která se snaží udržet kamarádství, karieru a vlastní důstojnost, když se všechno kolem ní rozpadá. A to je přesně to, co film potřebuje. Ale nejde o to, že by byla silná. Jde o to, že je jediná, kdo je lidská. Zbytek postav je jen představa: „žena v pozici moci“, „muž s předností“, „studentka, která všechno ví“. Žádný z nich nemá vnitřní život. A to je hlavní selhání.Co zůstane po filmu?
Nic. A to je nejhorší. Film o akademickém #MeToo by měl vyvolat otázky, ale ne množství neodpovězených otázek. Měl by vás rozčílit, vybudit, přemýšlet — ne zůstat chladným. „Zvláštní paradox, tento film o pravdě, který působí neupřímně, film o emocích, který vás nechá naprosto chladnými,“ napsal CervenýKoberec. A má pravdu. Nezůstáváte s pocitem spravedlnosti, ani s vědomím, že jste něco pochopili. Zůstáváte s tím, že jste si dva hodiny seděli a sledovali, jak lidé v eleganci hovoří o bolesti, ale nikdo ji nevnímá.Co dál? A co to všechno znamená?
Obvinění není film, který se chce stát klasikou. Je to pokus — a neúspěšný. Ale přesto je důležitý. Protože ukazuje, jak snadno se umění může ztratit v předstírání hloubky. Když se snažíte mluvit o sexuálním násilí, o rase, o třídách, o genderu — a neřeknete nic jasného — nejste revoluční. Jste pouze zmatený. A v tomto případě je to škoda. Protože Julia Robertsová byla schopná něco většího. A to, co se stalo na obrazovce, není jen o akademickém světě. Je to o tom, jak se dnes všechno přeměňuje na diskurz, ale nikdo už nechce slyšet pravdu.Frequently Asked Questions
Proč je film Obvinění považován za problematický pokus o #MeToo thriller?
Film se snaží zachytit komplexitu obvinění ze sexuálního násilí na univerzitě, ale odmítá dát jasný závěr. Všichni postavy jsou představovány jako oběti, nikdo jako pachatel — což podle recenzentů z iROZHLAS a CervenýKoberec vyprázdní téma z morálního významu. Místo aby vybízel k diskusi, film zanechává diváka v zmatku.
Jaký je význam Yale v příběhu, když film byl natáčen v Británii?
Yale je pouze symbol — reprezentuje elitní americkou akademickou kulturu, kde moc, bohatství a vliv přebírají přednost před pravdou. Režisér Luca Guadagnino nechce vytvářet dokument, ale metaforu. Přestože natáčení proběhlo v Británii, otevírací text „Stalo se to na Yaleu“ naznačuje, že příběh se může odehrát kdekoliv, kde se moc nekontroluje. Je to o systému, ne o konkrétní univerzitě.
Proč se Julia Robertsová ve filmu tak liší od svých dřívějších rolí?
Robertsová zde hraje ženu, která neřeší, jestli je pravda na její straně, ale jak udržet kontrolu. Její postava není heroická ani zločinecká — je pragmatičná, někdy bezcitná, vždy vnitřně rozdrcená. Kritikové jako Alice Aronová z ČRo Vltava naznačují, že to je jedna z jejích nejkomplexnějších rolí, protože nevyžaduje dramatický výbuch, ale jemné, tiché zničení.
Co je na filmu špatného z hlediska režie a scénáře?
Scénář je rozdrobený — některé motivy, jako rasa nebo sociální kapitál, jsou jen naznačeny a nikdy nevypracovány. Režie Luca Guadagnina přehání snahu o „originálnost“: dlouhé pauzy, nekonečné dialogy, uměle nejasné závěry. Podle ČRo Vltava to vede k „často planým hovorům“, které ztrácejí návštěvníky a předčí význam tématu.
Je film vhodný pro diváky, kteří hledají jasné odpovědi na otázky sexuálního násilí?
Ne. Film nechává diváka v rozporuplných náladách, jak uvádí iROZHLAS. Neřeší, kdo je vinný, kdo je oběť, a proč. Je to záměrně nihilistický přístup — ale pro ty, kdo hledají jasnost nebo emocionální uvolnění, je to frustrující. Je to film pro ty, kdo si chtějí sednout a přemýšlet o tom, proč se vůbec nechce říct pravda — ne pro ty, kdo chtějí slyšet tu pravdu.
Má film nějaký vztah k reálným událostem na univerzitách?
Neexistuje přímá spojitost s konkrétními případy, ale film odráží širokou trendovou realitu: zvyšující se počet obvinění v akademickém prostředí, neschopnost systému reagovat bez ztráty prestiže, a rychlé přeměňování obvinění na politické zbraně. Kritici z Total Film a iROZHLAS naznačují, že film zachycuje atmosféru „post-faktu“, kde pravda je jen otázkou toho, kdo má moc říct ji jako první.
