Bylo mu teprve osmadvacet, když stál na popravišti v Pankráci. Mezitím stihl rozvrátit životy rodin napříč zemí a zapsat se mezi nejtemnější jména tuzemské kriminalistiky. Jméno Ladislav Hojer je dodnes synonymem pro extrémní brutalitu a sadismus, které v pozdně normalizačním Československu vyvolávaly strach i bezmoc.
Pět vražd během tří let, k tomu osmnáct znásilnění a nejméně jeden pokus o vraždu. To je základní bilance muže, který neznal slitování a své útoky plánoval. Vyšetřovatelé a soudní znalci ho popsali jako jedince s chladnou emocí, sexuálně agresivní motivací a poruchami, které nebylo možné léčit tak, aby se zabránilo opakování činů.
Kdo byl Hojer a jak vraždil
Hojer se narodil v březnu 1958. Dětství měl těžké: otec zemřel na rakovinu, matka rovněž, a nevlastní otec brzy z jejich života zmizel. S bratrem zůstali bez pevného zázemí. Ve škole patřil do zvláštní třídy, pozdější posudky uváděly IQ 88. Vyučil se sklenářem, ale v práci ho hodnotili jako nespolehlivého a uzavřeného. Vypovídal, že nikdy neměl vztah, ženy s ním prý dobrovolně intimně být nechtěly. Tohle všechno neomlouvá nic z toho, co spáchal, ale dokresluje izolaci, ve které žil.
První vraždu spáchal 2. listopadu 1978 v Děčíně. U Labe přepadl třicetiletou ženu, která se bránila. Uškrtil ji a po smrti její tělo zneuctil. Místo činu bylo jen pár desítek metrů od obydleného domu, což naznačuje, jak troufale a necitlivě k okolí postupoval. Později se ukázalo, že do Děčína jel „kvůli hezkému městu a ženám“ – definice účelové cesty s jediným cílem: vyhlédnout si oběť.
V období 1978–1981 zabil pět žen, přičemž kriminalisté prověřovali i možnost sedmi obětí. Vždy šlo o sexuálně motivované činy. Typicky útočil na ženy, které potkal náhodně, sledoval jejich chování a hledal okamžik, kdy měly nejmenší šanci na pomoc. K vraždám sahal převážně škrcením. Znalci popsali posmrtné zásahy do těl a celkový sadismus, který vybočoval z tehdejších případů i mezinárodního srovnání.
Poslední vraždu spáchal 3. října 1981 v Praze 5, kolem desáté večer. Oběť, označovaná v materiálech jako Ivana M., neměla proti jeho síle šanci. V souběhu s vraždami přibývaly i případy znásilnění: vyšetřovací spis jich Hojerovi přiřkl osmnáct a alespoň jeden pokus o vraždu, kdy se oběť ubránila nebo se pachatel zalekl okolností.
Pro kriminalisty šlo o mimořádně složitý vzorec: pachatel neměl stálé teritorium, cestoval, útočil ve městech i na místech, kde by to laik nečekal. Série se rodila pomalu, jednotlivé skutky zpočátku nevypadaly propojeně. V éře bez DNA, celostátních digitálních databází a kamerových záznamů držely vyšetřování především klasické metody: výslechy, rekognice, práce s pachovými stopami, daktyloskopie a analýza modus operandi.
Na podzim 1981 se kruh začal uzavírat. Policie pracovala s několika stopami k vraždě mladé ženy z počátku října (v dokumentech vedené jako Anna Š.). Drobné nesrovnalosti v Hojerových výpovědích, svědecké výpovědi a technické stopy se postupně skládaly do mozaiky.
- 2. 11. 1978 – Děčín: první prokázaná vražda, oběť Eva R.
- 1979–1980 – další útoky a znásilnění, modus operandi se ustaluje: náhodný výběr, škrcení, posmrtné zneuctění.
- 3. 10. 1981 – Praha 5: poslední vražda, oběť Ivana M.
- počátek října 1981 – vražda Anny Š., která se stala klíčovým bodem pozdějšího zadržení.
- 11. 2. 1982 – zadržení a zahájení výslechů, které postupně vedly k přiznání.
Tohle není případ, u kterého by šlo hledat „spouštěč“ v jednom okamžiku. Znalci mluvili o kombinaci dlouhodobé frustrace, sexuální deviace a emoční prázdnoty. Hojer byl nepřístupný empatii a plně si uvědomoval, co dělá. Z výslechů vyplynulo, že si útoky promýšlel, čímž odpadla možnost obhajoby nepříčetností.
Vyšetřování, proces a odkaz případu
Dne 11. února 1982 byl Hojer zadržen. Případ převzal elitní vyšetřovatel Jiří Markovič, známý tím, že s pachateli mluvil bez moralizování a lidsky, ale nekompromisně. Nesnižoval je, nedráždil, nevyvyšoval se. Snažil se pochopit, jak přemýšlejí, a jejich vnitřní motivace použít ve prospěch pravdy. Tato strategie v Hojerově kauze zafungovala: po krocích a konfrontacích s důkazy se přiznal nejen k vraždě, kvůli které byl zadržen, ale i k dalším čtyřem zabitým ženám.
Paralelně běžely znalecké posudky z oboru psychiatrie a psychologie. Popisovaly sadismus, necrofilii a kanibalistické tendence. Závěr byl jasný: léčba nevede k bezpečné změně chování a ani radikální zásahy (typu kastrace) by nezaručily, že se pachatel nevrátí k sexuálně motivovanému násilí. Z hlediska trestního práva byl ale příčetný – v době činů chápal, co dělá, a rozpoznával protiprávnost jednání.
Obžaloba stála na vraždách spáchaných zvlášť surovým způsobem, na přitěžujících okolnostech a na dlouhé sérii sexuálních deliktů. Soud vyhodnotil Hojera jako vysoce nebezpečného recidivistu sexuálního násilí s minimální nadějí na změnu. Verdikt zněl: trest smrti. Po vyčerpání opravných prostředků a neudělení milosti byl 7. srpna 1986 v Praze vykonán rozsudek oběšením.
Smrt trestem smrti v tehdejším Československu nebyla výjimečná v případech brutálních vražd, ale Hojerova kauza patřila k těm, které se vryly do paměti veřejnosti i kriminalistů. Případ se stal učebnicovým příkladem několika věcí: jak spojovat zdánlivě nesouvisející spisy, jak pracovat s pachatelem, který se nehroutí, a jak důležité je vedení výslechu bez exhibice a s důrazem na detail.
Kdo prožil přelom 70. a 80. let, ví, že bezpečnostní situace vypadala jinak než dnes. Lidé stopovali, chodili pěšky na velké vzdálenosti, veřejné osvětlení mimo centra často selhávalo. Kriminalita se neřešila v přímém přenosu, neexistovaly sociální sítě ani varovné platformy. O to těžší bylo spojit dílky: náhodný výběr obětí, rozdílná místa, proměnlivé okolnosti útoků.
Co tehdejší vyšetřovatelé neměli, nahradili trpělivostí. Místo DNA srovnávali typy krevních skupin a pachové stopy. Místo kamer konzultovali drobnosti v časových osách a alibi. Místo centralizované digitální databáze měli svazky papírů a intuici, která rostla s každým případem. V Hojerově kauze sehrály roli i drobné nesrovnalosti: nezapadající detaily v popisech cest, ve vzpomínkách svědků nebo v technických stopách ze scenérií útoků.
Markovičův přístup vyvolával pozornost už tehdy. Nebyl to šoumen ani křikloun. Stavěl na tom, že mnoho pachatelů chce být pochopeno – ne omluveno, ale pochopeno. To mu otevíralo cestu k přiznáním, k přesnému popisu děje i k rychlejší lokalizaci důkazů. V Hojerově věci to znamenalo nejen doznání, ale i rekonstruované průběhy útoků, které potvrdily forenzní podklady.
Rozsudek smrti nebyl jen trestem. V logice tehdejší justice byl i uzavřením – garantem, že pachatel už nebude ohrožovat okolí. Z dnešního pohledu, kdy je trest smrti zrušen a debata se vede o smyslu doživotí, působí tento moment jako ostrý řez. U Hojera hrála roli i shoda znalců, že resocializace je nereálná a kontrolovatelné podmínky pro návrat do společnosti neexistují.
Příběh neskončil v soudní síni. V dalších letech se k případu vraceli kriminalisté, novináři i filmaři. Televizní série věnovaná metodě Jiřího Markoviče připomněla, že československá kriminalistika měla své osobnosti, které dokázaly skloubit lidský přístup a tvrdou profesionalitu. Zároveň otevřela otázky, které si klademe stále: kde jsou hranice detailů, které má veřejnost znát? Jak mluvit o obětech s respektem a bez senzace?
Hojerův případ je varováním i lekcí. Ukazuje, jak daleko může zajít sexuální agrese, když se spojí s chladnou kalkulací a absencí svědomí. Připomíná, jak pracná je policejní dřina bez technologií, které dnes považujeme za samozřejmé. A učí, že i v nejtemnějších kauzách rozhodují drobné střípky – slovo svědka, nekonzistentní výpověď, stopa z místa činu, kterou někdo trpělivě hledal a spojil s ostatními.
Za oběťmi zůstaly rodiny a přátelé. Jejich jména v archivech často stojí jen s iniciálami. To není anonymita, to je ohled. Přestože víme mnohé o pachateli, ti, kdo trpěli, si zaslouží klid. Kriminální historie se dá psát i bez detailů, které zbytečně ubližují – a tenhle případ to dokazuje.
V konečném součtu patří Hojer mezi nejkrutější pachatele, které československá justice odsoudila v 80. letech. Policie ho dopadla, soud rozhodl a trest byl vykonán. Zůstalo poučení: důvěřovat vyšetřovací práci, nepodceňovat zdánlivé maličkosti a chránit oběti stejně důsledně jako hledat pravdu o pachatelích.
A ještě jedna poznámka k době. Kdyby se něco podobného odehrálo dnes, vyšetřovatelé by měli po ruce jiné nástroje – DNA, rychlé srovnání stop, kamerové sítě, digitální mapování pohybu. Ani to by ale nevymazalo klíčovou lidskou část: cit pro detail, empatii k obětem a pevný rámec zákona. Hojerův případ připomíná, že právě tahle kombinace vyhrává.
