Je to takové divné taneční kolo. Vláda Andreje Babiše, premiér a jeho kabinet označily postup Ústavního soudu za „bezprecedentní aktivismus“. A co na to říkají ti, kdo v téhle hře seděli u stolu roky? Že to není právní spor, ale politická kampaň.
V červenci 2026 se v Praze rozhořela debata, která má spíš pach politického marketingu než suché právní argumentace. Stojí proti sobě dvě strany: na jedné straně vláda, která cítí, že jí někdo brání v moci, a na druhé straně instituce, která má podle Ústavy hlídat, aby nikdo moc nepřekročil. Zmatku nedělá nic, jenom fakta.
Co se vlastně děje s kompetenčním sporem?
Původce celé vlny je prezident Petr Pavel, prezident republiky. Podal kompetenční žalobu kvůli tomu, jaká je role hlavy státu při zahraniční reprezentaci, konkrétně v souvislosti s účastí na summitu NATO v Ankaře. Vláda si myslí, že by měl jít s nimi, on tvrdí, že jde o jeho samostatnou pravomoc. Ústavní soud mezitím vydal předběžné opatření, které vládě nesedlo.
Jeroným Tejc, ministr spravedlnosti po jednání vlády prohlásil, že došlo k zásahu do ústavního postavení vlády. Proto podali návrh na vyloučení soudce zpravodaje Pavla Šámala. To je ten moment, kdy se z právního sporu stává boj na nože. Nebo aspoň na ostré slova.
Bývalí soudci: Tohle není argumentace, to je řeč pro masu
Zde vstupují do hry lidé, kteří vědí, jak to uvnitř funguje. Bývalí soudci Ústavního soudu Stanislav Balík a David Uhlíř mají jasno. Podle nich je „velmi nešťastné“, když ministr i vláda zpochybňují kvalitu rozhodování. Proč? Protože slovíčka jako „podjatý“ nebo „aktivistický“ nemají v právním diskurzu co hledat. Mají tam místo spíš v předvolebních spotech.
„Je to spíš prohlášení pro voliče než právní argumentace,“ shrnul situaci jeden z nich. A tady je ten háček: Pokud začne exekutiva napadat nezávislost judikatury, klesá důvěra ve celý systém. A to se nám nechce.
Rychetský a Janů: Soud nevybírá, co soudí
Není to jen o dvou bývalých soudcích. Do diskuze se zapojila i bývalá soudkyně Ivana Janů, která působila v soudu od roku 1993 až do roku 2014 (s pauzou). Její výrok je úderný: „Když někdo namítá porušování Ústavy a sám nebere instituci, která je k nápravě definovaná, tak se absolutně nemůže dovolávat porušování ústavy.“ Logika je jednoduchá. Buď věříte v pravidla, nebo ne.
A pak tu je emeritní předseda Pavel Rychetský. Ten v rozhovoru pro ČT24 vysvětlil něco, co by mělo být samozřejmostí: Ústavní soud řeší politické spory mezi ústavními institucemi. Tedy, jeho role je politická v tom smyslu, že chrání hranice moci. „Když někdo vyčítá politický aktivismus, tak to je Čech, který neví, jaká je role Ústavního soudu,“ řekl. A dodal, že soud musí soudit to, co mu legitimovaný subjekt předloží. Nemá volbu.
Osmadesátistránkový dopis a varování před druhým mocenským centrem
Vláda reagovala obsáhle. Předložila Ústavnímu soudu osmdesátistránkové stanovisko. Co v něm píše? Že prezident nechrání svou pravomoc, ale chce si vytvořit novou. Varují před vznikem „druhého mocenského centra“ kolem Hradu. A kritizují postup soudu, který prve rozhodl, aniž by dal vládě šanci se vyjádřit – narušení principu audiatur et altera pars.
Ústavní expertka oslovená serverem Aktualne.cz ale vidí jiný obraz. Podle ní je vládní argumentace „přepjatá a politizující“. „Je to komunikace namířená k veřejnosti, ne k soudu,“ konstatovala. Vláda totiž často argumentuje věcmi, které v prezidentově návrhu vůbec nejsou. To je trochu jako házet klacky pod nohy soupeři, kterého ještě ani pořádně nepoznáváte.
Kam to všechno míří?
Důležité je, co bude dál. Meritorní rozhodnutí zatím padlo. Někteří soudci, jako Dita Řepková a Jan Wintr, už naznačili, že pokud by se prezident nemohl zúčastnit konkrétního summitu, nemuselo to být tak závažné, aby si žádalo předběžné opatření. To znamená, že soud může být zdrženlivější, než vláda čekala.
Tahle kauza ukazuje, jak tenká je linie mezi obranou moci a jejím zneužíváním. A jak snadno se z právního sporu stane bitva o image. Zatímco soudci počítají paragrafy, politici počítají hlasy. Kdo vyhraje? To ukáže až finální nález. Ale jedno je jasné: Důvěra v nezávislost justice je křehká. A vláda ji právě pomalu láme.
Časté dotazy
Proč vláda označuje Ústavní soud za aktivistu?
Vláda, konkrétně ministr Jeroným Tejc, tvrdí, že předběžné opatření soudu zasáhlo do ústavního postavení vlády. Považují to za bezprecedentní zásah, který přesahuje rámec běžného soudního rozhodování a připomíná politické manévry. Bývalí soudci ale tento názor odmítají a považují ho za rétoriku.
O co jde v kompetenčním sporu prezidenta Petra Pavla?
Spor se týká toho, zda prezident má samostatnou pravomoc zastupovat stát navenek, například při účasti na summitech NATO, nebo zda musí jednat v souladu s vládou. Prezident podal žalobu, protože si myslí, že mu vláda brání v výkonu této ústavní funkce. Jde o klíčovou otázku rozdělení moci v ČR.
Co to znamená, že soudci mluví o „soudní zdrženlivosti“?
Soudní zdrženlivost je doktrína, podle které by soudy měly zasahovat do politiky jen tehdy, když je to nezbytné a neexistuje jiná cesta. Některé současně soudce (Řepková, Wintr) naznačují, že případná absence prezidenta na jednom summitu nemusela být tak fatální, aby si žádala okamžitý zásah soudu formou předběžného opatření.
Jaký dopad má tato debata na důvěru občanů v justici?
Podle bývalých soudců Balíka a Uhlíře je neustálé zpochybňování nezávislosti soudu „velmi nešťastné“. Když politická reprezentace používá slova jako „podjatý“ nebo „aktivista“, podkopává to důvěru v to, že soudy rozhodují nestranně. To může vést k dlouhodobému oslabení pozice justice ve společnosti.
