Robert Redford přivádí do lesa příběh, který dospělí nečekali
Disney vzal v roce 2016 zaprášený titul a udělal z něj překvapivě intimní rodinný film. V centru není hluk a cirkus, ale vztah mezi osamělým klukem a tvorem, o němž dospělí nechtějí slyšet. Robert Redford, tehdy už kolem osmdesátky, do toho vstupuje jako pan Meacham – místní řezbář, co dětem vypráví historky o drakovi z hlubokých lesů severozápadního Pacifiku. Jenže jeho dcera Grace (Bryce Dallas Howard), rangerka z národního parku, bere tyhle povídačky jako roztomilé folklórní cvičení. Dokud nenarazí na chlapce, který tvrdí, že s drakem žije.
Chlapec se jmenuje Pete (Oakes Fegley). Před šesti lety přežil autonehodu, při níž přišel o rodiče, a zmizel v lese. Tam ho vzal pod svá křídla Elliot – obr s hebkou zelenou srstí, který se umí ztratit před očima. Pete popisuje Elliota přesně tak, jak ho kdysi líčil Meacham. Náhoda? Grace začne pátrat, co se vlastně stalo a kde se vzal „divoký“ kluk, který nezná školu ani značky na silnici, ale rozumí přírodě a zvířatům.
Okolní komunita si zatím řeší svoje – místní pila patří Jackovi (Wes Bentley), jehož jedenáctiletá dcera Natalie (Oona Laurence) se s Petem rychle spřátelí. Jackův bratr Gavin (Karl Urban) má zase lovecké ambice a les bere jako místo, kde se dá ukázat síla a rozkazovat. Když se parta dřevorubců dostane příliš blízko k Peteovu útočišti, začnou se dít věci, které změní město. Vztah dítěte a „neexistujícího“ tvora je náhle konfrontován s realitou pil, náklaďáků a strachu z neznámého.
Tahle pohádka nestojí na hláškách ani na sebeparodii. Režisér David Lowery vypráví klidně a rovně, a díky tomu má každý dotek, pohled a ticho váhu. Film mluví o rodině, která se dá najít i mimo příbuzenský list, o domově, který si vytváříme, a o tom, co se stane, když do dětského světa vstoupí dospělá pravidla.
Natáčení v zeleni, drak s povahou psa a návrat k filmové něze
Lowery (Ain't Them Bodies Saints, později Zelený rytíř) dostal od Disneyho první velké studio zadání a vzal ho po svém. Místo hlučné atrakce natočil příběh s nenápadně retro atmosférou – skoro žádné technologie, staré pick-upy, dřevo a rez. Kameraman Bojan Bazelli snímá les tak, že z něj cítíte chlad, mlhu i měkké světlo pozdního léta. Natáčelo se hlavně na Novém Zélandu, který se proměnil v americký severozápad. A dává to smysl: ty kopce a údolí mají rozměr, který nelze nahradit green screenem.
Elliota přivedla na svět Weta Digital. Tvůrci z něj neudělali šupinatou příšeru, ale tvora s měkkou srstí, co se rád válí v mechu a chová se tak trochu jako velký pes. Má sílu, ale i něžnost. A umí zmizet – jeho kamufláž je spíš kouzlo než trik. Díky tomu nepůsobí drak jako hrozba, spíš jako dětský přítel, kterému věříte i bez dlouhého vysvětlování. Hudba Daniela Harta to dohání, když slova nejsou třeba: jednoduché motivy, které nehučí, ale drží emoci.
Scénář napsal Lowery s Tobbym Halbrooksem a výrazně uhnul od původního filmu z roku 1977. Ten byl hudební, plný písniček a okázalosti; nová verze hudební čísla vypouští a posouvá důraz na vnitřní svět postav. Ano, název je stejný, ale vyznění je jiné: víc tiché dobrodružství než show. A funguje to i díky hercům. Redfordův Meacham je laskavý vypravěč, který se nesměje dětem, když mluví o zázracích. Bryce Dallas Howard drží film v realitě; je to rangerka s nohama na zemi, ale s otevřenou hlavou. Oakes Fegley hraje Petea tak, že zároveň působí divoce i křehce – přesně jak by na kluka z lesa sedělo.
Lowery sází na drobné tahy štětcem. Uvidíte pilu, ale není to akční kulisa; je to zdroj napětí, protože proti sobě staví dva legitimní pohledy – práci a živobytí na jedné straně, ochranu domova a společenství na druhé. V jediném záběru se tak potká průmysl s pohádkou. A když přijde na střet s Gavinem, není to o „zlém padouchovi“, spíš o strachu a potřebě dokázat, že svět je ovladatelný.
Disney tehdy jel vlnu remaků, ale tenhle kus vyčnívá. Nehoní se za slavnými motivy, netlačí na nostalgii. Stojí sám o sobě. Kritici to ocenili – agregátory držely film „přes 80 %“, recenze chválily atmosféru, práci s dětským divákem i to, že se studio nebálo menšího, civilnějšího příběhu. V kinech se z toho nestal drtivý hit, ale výsledkem bylo slušných zhruba 140 milionů dolarů celosvětově při rozpočtu kolem 65 milionů. Na papíře to znamená uměřený úspěch; v paměti to zůstává jako film, který si diváky získá tiše a postupně.
Ještě pár konkrétních věcí, které dělají rozdíl:
- Tempo: místo frenetické jízdy vyprávění dýchá, nechá vás dívat se kolem a budovat vztah s postavami.
- Design draka: srst a mimika, které vyvolávají empatii, ne ohromení.
- Kamera a lokace: reálné lesy a světlo namísto digitálních kulis.
- Hudba: melodie podpírají emoci, nevyčnívají.
Do amerických kin vstoupil film v srpnu 2016, do českých dorazil na podzim téhož roku, s dabingem i titulky. Cíl je jasný: rodinné publikum, které ocení, že se u plátna dá i ztišit. Když si pak dítě odnese z kina myšlenku, že domov není jen dům, ale i vztah a zodpovědnost, Lowery splnil víc než povinný remake. A pokud dospělý divák čeká „jen další“ disneyovku, Redfordův klidný vypravěč a Elliotův měkký dech mezi stromovím ho snadno vyvedou z omylu.
Můj kamarád drak je vlastně nenápadná obhajoba víry v nemožné. Ne proto, aby se svět proměnil v pohádku, ale aby byl o kus laskavější. A právě to je u filmu, který vznikl z korporátního zadání, asi to nejpřekvapivější.
